Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čárlí

31. 1. 2008

Čárlí "vešel" do mého života 8.března 2002, původně jako pacient - odchycená kočka bez majitele po autoúrazu s trvalými následky (postižení páteře a ochrnutí zadních končetin). Byl krásný, vděčný a měl ty modré oči...měl všechny znaky plemene "snowshoe". Vzala jsem ho na pár dní domů, než se přihlásí majitel (ten se nikdy neobjevil). Přes neustálou veterinární péči ale kocourek chodit nezačal. Jenže v  té době mi to už bylo jedno. Stal se mým dítětem se vším všudy. Systémem pokus-omyl jsme se dopracovali k řešení ovlivnění úniku moči a stolice pomocí dětských plenek pro novorozence. A tak jsem 3x denně přebalovala. Je neuvěřitelné, jak byl trpělivý a vděčný za pomoc, upnul se na mě tak jako já na něj. Svůj handicap si vůbec nepřipouštěl, byl čilý, aktivní, dokázal  pomocí předních nohou a odrazu vylézt na postel, prát se s ostatními kočkami, honit se s nimi,atd. A když něco nešlo, tak si na mě "zavolal", hlasový rozsah siamských předků se nezapřel. 

Jednou se mě někdo zeptal, proč to dělám, proč jsem si ho nechala a já odpověděla to první, co mě napadlo : Čárlí je pro mě dar.

Čárlí zemřel na selhání ledvin 15.3.2005. Žil se mnou 3 roky a 7 dní, které navždy můj život poznamenaly. Díky němu jsem se začala více zajímat o kočky, starat se o ty své ( dnes je jich 8 ), ale především o ty opuštěné, zatoulané, zraněné či týrané. Kdoví jak by se můj život vyvíjel, kdybych ho tenkrát z lítosti uspala. Loučení s ním bylo hrozné, ale dnes ho vidím v každé kočce a kotěti, které jsem za ty roky zachránila.

 

Náhledy fotografií ze složky Čárlí

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nelze nic nadepsat....

(Pavel bio..., 7. 2. 2008 14:05)

...je to o vlastní kráse srdíčka*